Sluchadlo

10. leden 2020

Už tři měsíce se čekalo na to, až se dědovi zařídí sluchadlo, aby slyšel. Nic. Dostal to na starost příbuzný, který s tím nic nedělal, ani když ho rodina urgovala. Vzala jsem si to dnes na starost já. Znamenalo to ale jet k dědovi domů (momentálně je na LDNce v Rybitví, vyzvednout rozbité sluchadlo, pak do Pardubic. Je pátek, tak se to muselo stihnout do 12 hodin. Samozřejmě, když už to počkalo dva měsíce, tak do příštího týdne by to klidně počkalo také, ale škoda každého dalšího dne, kdy nám děda nerozumí. Rozhodla jsem se, že to zařídím právě proto, aby se už nemuselo čekat, plus aby alespoň běžela čekací lhůta na vyřízení této záležitosti (nikdo jsme netušili, co se vlastně bude dít, zda to půjde nějak jednoduše poopravit a zase použít nebo ne, atd.)

Tuto záležitost jsme se rozhodla převzít pod svou režii ráno okolo 9 hodiny, kdy jsem si dojela k mamce pro syna. Později jsem je ještě odvážela na nádraží, šla koupit ovoce, a pak jsem rovnou jela, ale když jsem vyjížděla z Hradce králové, bylo už půl jedenácté dopoledne. Měla jsem co dělat.

Děda v LDN nic nechce, už mu zbývá vlastně jen jídlo, takže mu tam vozíme ovoce. Nakoupené ovoce jsme mu chtěla u něj doma omýt, nakrájet, a pak teprve jet, ale nestihla bych to, tak jsem se rozhodla, že i když to bude trvat déle a padne na to více benzínu, že sluchadlo je důležitější, než benzín a čas (=peníze). Když jsem se snažila dostat k němu domů, myslela jsem, že vím, kde má klíče, ale nevěděla jsem a mobil si nechala za plotem v autě. Trochu mě napadaly zlé myšlenky, že z dobrého plánu možná sejde a moje neobrácená rodina se dozví, jak jsem v pátek frčela 20 kilometrů k dědovi domů, abych zařídila sluchadlo, a kvůli nedopatření jsem odjela zxase s nepořízenou a nic nezařídila! Napadlo mě, že "jestli to sluchadlo dneska nezařídím, budu vypadat před svou nevěřící rodinou jako tragéd, který žádného Boha na své straně nemá! Jako člověk, co se Bohem chlubí, ale pak mu nic nefunguje." Tím jsem myslela především to, že to sice zařídím, ale až někdy jindy a na druhý pokus, což jak většina z nás ví, tohle "zařizování na druhý pokus" nikdo nemá rád. Všichni chceme, aby se věci dařily hned a ne aby nám v cestě stály třeba i úplně zbytečné překážky.

Nicméně i kdybych odjela s nepořízenou, pořád to neznamená, že se o mě Bůh nestará, nebo že mě za něco trestá. Ani náhodou!

Zavolala jsem mamce. Ta mě stihla pokárat, že jsem nedávala pozor, když mi říkala, že klíče jsou jinde (je zatím neobrácená, tak si to kousnutí neodpustila - tedy klasický komunikační vyčítavý a obviňující styl lidí, kteří Boha neznají), nicméně po deseti drahocenných vteřinách jsme se dozvěděla "řešení" mého "problému".

Když jsem dojela k doktorce a vytáhla krabičku se sluchadlem, čekal mě další šok - sluchadlo nikde! Přitom tam bylo! Nicméně prohledala jsem celou bundu, pak jsem se vrátila do auta a sluchadlo našla. Díky Bohu! Mohlo vypadnout někde na cestě k autu ještě u dědy na dvoře, ale naštěstí se vykutálelo ven v autě! Díky Bohu!

Vrátila jsem se a vylezla sestřička. Byla nepříjemná, vypadalo to, že nic neví, přitom máma ráno volala, takže jsme si ani nebyla jistá, zda o tom něco ví a pobízela ji, ať se zeptá doktorky… Já sama jsem měla za to, že doktorka bude vědět, protože mamka ráno volala, ale sestřička se zdála, že neví nic, i tak mluvila a vůbec nebyla nadšená, že něco potřebuju, protože měli za chvíli končit a čekárna byla plná. Zalezla do ordinace s tím, že ať počkám.

Modlila jsem se. Bohu jsem děkovala za to, že je všude se mnou, že všechno dělá se mnou, že se o mě stará, a že všechno, co dělám já, dělá on, protože on žije ve mně. Paní sestřičce i paní doktorce jsem žehnala a Bohu děkovala za to, že mi pomůže sluchadlo zařídit. Jak a kdy to bude, o tom jsem raději moc nepřemýšlela.

Sestřička pak vylezla znovu, prvních pár vteřin ještě pořád “nevěděla”, ale jak se mnou mluvila, začala se její řeč měnit… z nepříjemného tónu najednou chápavý a milý, začala řešit, co by, a jak by a přiznala, že ráno moje máma mluvila s ní, a že doktorka něco říkala, a že to zjistí. Pak zalezla do ordinace. Za chvíli vylezla paní doktorka a pozvala mě dovnitř s tím, že sluchadlo vyčistila, vyměnila filtr, dala k němu dvířka, baterku, a že je spravené. Zesílila hlasitost. Původně to vypadalo, že kdo ví, jestli to půjde a pokud ano, mluvila sestřička o tom, že bychom se pro něj zastavili ve středu… a nebyla si jistá, jestli to půjde opravit. Takhle to bylo na počkání a za chvíli. :-)

No byla jsem nadšená a překvapená, ačkoliv jsem se modlila, asi jsem ani netušila, že to bude opravené hned a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli vůbec. Ale o negativním výsledku jsem nepřemýšlela… prostě jsme jen nevěděla. Scénáře o tom, jestli, a proč to nepůjde jsem si v hlavě nedomýšlela (což jsem v minulosti dělala hodně často - ze strachu, ovlivněná zkušenostmi - nyní stále méně a méně).

Co dál mě dnes těšilo?

O dědovi jsem měla od mamky zlé zprávy. Byla za ním teta předevčírem a byl celkem v pohodě, ale když tam byla mamka včera, tak byl apatický, spal, mluvil z cesty… Teta den před tím tak zlou zkušenost neměla, děda měl zrovna lepší den. Modlila jsem se, aby děda vnímal a byla s ním řeč (úplně si modlitbu nepamatuji). Když jsme přišla, byl v dobré náladě, hned hlásil, že zrovna přemýšlel o tom, jestli “dneska někdo přijede”. Takže vnímal a věci si uvědomoval, dalo se s ním normálně komunikovat. Potěšil mě. Byl samozřejmě rád i za sluchadlo. Byla to jedna z lepších návštěv po dlouhé době, protože byly dny, kdy byl apatický a mluvil z cesty.

Mám ráda, když jdou věci hladce, nebo když vidím, jak se překážky sice snaží, ale marně, protože mě se daří je s Boží pomocí překonávat! Třeba už jen tím, že mě nějaké svízele nevytočí do běla. I to je velký rozdíl oproti životu, který jsem žila bez Boha. Vím, že nikdy nejsem sama, a to ve mně působí pokoj, který jsem nikdy před tím neměla.

„O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“

‭‭Filipským‬ ‭4:6-7‬ ‭B21‬‬

I když dělám věci já a svýma rukama, věřím, že je v tom vždy zapojen i Bůh. On mi se vším pomáhá, cokoliv se mi zdaří, už nepřipisuji zásluhy sobě, ale věřím, že vše je pomoc od Pána, a já mu za to projevuji vděk. Cítím vděčnost v srdci, ale i mu za to děkuji slovně nahlas (třebas i šeptem, když si to vyžadují okolnosti, ale mluvím s ním).

On žije ve mně, a cokoli já dělám, to dělá on skrze mě a mě prostě spoustu věcí jde! Tedy z mého pohledu - mám radost z malých věcí, třeba i z toho, že jsem uklidila byt, uvařila dobrý oběd, který všem chutnal, dojela autem do cíle bez nehod, nakoupila, co doma došlo a bylo potřeba, jednoduché věci, které dělá a musí dělat každý člověk. Mě to všechno baví a mám z obyčejných činností radost. Baví mě život.

Pro jiné lidi to třeba nejsou zázraky, protože jsou zvyklí myslet si, že oni jsou dobří prostě jen tak sami od sebe (“sami se tak dobře narodili, sami se stvořili, jejich zásluha, že mají talent a narodili se do dobré doby a dobré země, dobré rodině”), a to jsou kolikrát lidé i velice talentovaní a studovaní, mistři ve svých oborech - specialisti na tisíce věcí, a kam já se na ně hrabu? Ale já nejsem dobrá sama od sebe, a jsem hrdá, že mě Bůh stvořil takovou. Nejsme specialista na nic konkrétního, ale jsem "specialista" ve všem, co právě dělám! Baví mě dělat věci pořádně, nebo alespoň jak nejlépe umím a to mi pak umožňuje mít z toho radost. Navíc teď, když vím, že Bůh je se mnou. Také věřím tomu, že Bůh není jen praktický, když je v nás, ale jedná i nadpřirozeně - může tedy měnit věci a události, se kterými člověk nehne, ani kdyby se rozkrájel. Může naklonit srdce druhých lidí k nám, nebo způsobit uzdravení tam, kde už lékaři nedávají žádné šance. Může cokoliv, v čem vy sami budete mít víru, že to udělat může, a že to chce udělat z lásky k vám (to je třeba víra, o kterou bojuje každý věřící, protože víra v Boha ještě není to samé, co důvěra k Bohu, a živý Bůh odměňuje především důvěru).

Bůh žije ve mně. Stvořil mě z prachu, a bez něj a jeho života ve mně jsem jen prach. S ním jsem silná, i když jsem v těle slabá, a on je mi zdrojem radosti a pokoje. A dnes jsem si vyzkoušela, že i nepříjemný člověk se s láskou a mocí živého Boha může proměnit přímo před očima. Místo toho, abych nadávala, "co za bábu to z té ordinace zase vylezlo", jsem jí žehnala a modlila se za ní, a nakonec se ukázalo její pravé srdce. Příjemná a milá žena, která možná jen byla v tu chvíli upracovaná a unavená (na což si více méně i při kontaktu se mnou následně postěžovala). Ona to ani neví, ale skrze ní se mnou v tu chvíli jednal Kristus - skrze ní se mnou jednal Bůh, který žije i v ní, jen ona sama o tom neví, a tak s ním nemá vztah a drží ho zamčeného v sobě. Sedí tím pádem na obou židlích. Dobrý Bůh ale nikdy nebude sedět se zlým na jedné židli, protože on je svatý, a svatý znamená "oddělený od zla". Od zla se odděluje a nesouhlasí s ním. Tudíž i velmi hodný a dobrý člověk, pokud se vědomě a úplně v srdci neobrátí od zlého života a smýšlení ve všechny směrech (tedy k opravdovému živému nenáboženskému Bohu), nemůže nikdy mít Boha na své straně tak, jak by i sám Bůh si to přál. On totiž miluje každého. Miluje hříšníky a volá je k sobě - volá je k pokání a obrácení od zlého.

Kdybych místo modlitby a žehnání strávila čas ve stavu rozčilení a dotčení z toho, jak to se mnou paní sestřička jednala, asi bych na ní ani nedokázala být milá, a pokud ano, byla by to jen zdvořilá nasupená přetvářka, a kdo ví, jak by se mnou jednala pak.

Mám z dneška radost! Děkuji Ti Pane Ježíši! :-)